Sophie Hohenberg

Byly to právě příběhy o Konopišti a jeho okolí, se kterými jsem vyrůstala, a které mi nesčetněkrát vyprávěl můj otec, který velmi trpěl tím, že nemohl pokračovat v boji svého otce za opětné získání rodinných vlastnických práv. Ale po celý život obou mužů se Konopiště nacházelo za železnou oponou a tedy mimo jejich dosah. Můj otec se mohl na Konopiště chodit dívat vždy jen jako návštěvník. Když mi bylo 16 let, rozhodl se otec, že se mnou pojede na Konopiště a ukáže mi, odkud pocházíme. K tomu již bohužel nikdy nedošlo, protože v roce 1977 zemřel. O mnoho let později, v době, kdy už železná opona byla minulostí, začal můj manžel pravidelně jezdit za obchodními záležitostmi do Prahy a jednou mě přesvědčil, abych jela s ním. Při této příležitosti jsme pak spolu navštívili také Konopiště! Byl to pro mne úžasný zážitek: Poprvé v životě jsem byla „doma“. Já, která jsem vyrůstala v Lucembursku, já, která jsem z celého srdce Lucemburčanka, jsem najednou našla své kořeny. Zmocnilo se mě dojetí, radostné vzrušení, ohromení. Byl to dosud nepoznaný pocit touhy po domově a návratu do dětství mého, mých rodičů a prarodičů. Opět o několik let později nás lucemburští přátelé pozvali na Konopiště na hon na bažanty. Ještě nikdy před tím jsem neměla takový pocit jako tenkrát. Bylo mi, jako kdyby po mně celé Konopiště volalo. Byl to překrásný, úžasný ale zároveň i skličující pocit. Po celou dobu jsem přemáhala své slzy, ale jedno mi od tohoto okamžiku bylo jasné: Musím vstoupit do šlépějí mého dědečka i otce a musím pokračovat v úsilí o nápravu bezejmenného bezpráví, jehož obětí se stal můj dědeček. Protože jeho rodiče uzavřeli nerovnorodý sňatek, nesměl můj dědeček být Habsburkem a nesměl se tak ani jmenovat. Po I. světové válce bylo v Československu náhle všechno jinak a on i jeho sourozenci byl náhle opět považováni za Habsburky. Byli vyhnáni ze země, zbaveni svého domova a jejich majetek byl bez náhrady vyvlastněn.V Saint-Germainské mírové smlouvě stojí: “... jakož i soukromý majetek bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny." Ale můj dědeček nebyl členem císařské a královské rakousko-uherské rodiny. V zákoně, který byl československým parlamentem schválen v roce 1921 za účelem provedení Saint-Germainské mírové smlouvy, stojí: “… statky a majetky (…) jmenovitě i bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho potomků.“ V této době byl však můj praděd, arcivévoda František Ferdinand již 8 let po smrti.Jak však lze odejmout vlastnictví zemřelému člověku? Moji rodiče mi vždy říkávali, že rodina je vždy jako řetěz: Každý článek řetězu se musí snažit předat odkaz generací minulých generacím budoucím – a to se nesmí v žádném případě vztahovat pouze na materiální hodnoty! Jsme všem těm, kteří byli před námi a zároveň všem těm, kteří přijdou po nás, zavázáni a zodpovědní za své činy a za to, jak jsme žili. Vynikáme nejen tím, co činíme ale také tím, jak žijeme! V tomto ohledu je pro nás všechny náš dědeček velkým vzorem. Poté jsem se ještě jednou se svým manželem a s našimi dětmi vydala na Konopiště, protože jsem jim vše chtěla ukázat a vysvětlit a zeptat se jich, zda souhlasí s tím, abych se vrhla do tohoto dobrodružství a opět navázala tam, kde byl můj dědeček přinucen skončit.Následně to ještě chvíli trvalo, ale koncem roku 2006 podál můj advokát, pan JUDr. Jaroslav Brož, u okresního soudu v Benešově mou určovací žalobu o vydání zámku Konopiště. Od tohoto okamžiku je mi opětovně kladena otázka: „Co budete dělat s Konopištěm, pokud Vám jej soud přiřkne?“Je samozřejmé, že historicky tak významný objekt musí i nadále zůstat přístupný veřejnosti. Jsem přesvědčena o tom, že takový klenot jako je zámek Konopiště může právě v soukromém vlastnictví návštěvníkům umožnit daleko podrobnější náhled a lepší vcítění se do jeho historie. Mým úmyslem zcela jistě není uzavřít zámek Konopiště pro veřejnost, nýbrž jej i nadále provozovat tak jako jej nyní provozuje stát, který je jeho vlastníkem. Mým úmyslem je napravit bezpráví a přispět tak k usmíření s vlastními dějinami. V tomto ohledu věřím české justici a doufám, že mé argumenty budou vyslyšeny.

© 2009 Sophie Hohenberg
  • | Disclaimer